Letošní volby do Evropského parlamentu byly doprovázeny diskusemi o tom, zda by měla Evropa pokračovat ve svém plánu snižovat emise skleníkových plynů až na čistou nulu v roce 2050. Nebo zda by ve světle událostí posledních let bylo vhodné tento plán přehodnotit. Volby nakonec pro evropské zelené ambice neznamenají takovou ztrátu, jakou mnozí očekávali. Je ovšem vidět, že klima a životní prostředí již nejsou v žebříčku priorit Evropanů a Evropanek na tak vysoké příčce, jako tomu bylo před pěti lety.
Podobný trend je vidět i v debatě o Strategické agendě pro novou Evropskou komisi. Jedná se o klíčový dokument určující směr evropské politiky v následujících pěti letech. Evropa nyní čelí několika krizím najednou a je přirozené, že hlavními tématy se stala bezpečnost, ekonomická prosperita a konkurenceschopnost evropského průmyslu. Změnil se i mezinárodní kontext. S trochou nadsázky lze říct, že spoléhání se na levný plyn z Ruska, levné výrobky z Číny a levnou obranu zajištěnou Spojenými státy už nepřipadá v úvahu.
To ovšem neznamená, že rizika spojená se změnou klimatu nejsou stále reálná. Naopak, každý rok je teplejší než ten předchozí a škody způsobené či umocněné klimatickou změnou dosahují jen v EU přes 50 miliard eur ročně. Evropa je navíc nejrychleji se oteplujícím kontinentem a Česká republika může očekávat až dvojnásobné oteplení oproti globálnímu průměru. Pokud se nepodaří globální růst teploty udržet na 1,5 °C oproti předindustriální době, můžou klimatické škody dosáhnout 38 trilionů dolarů ročně; šestkrát více, než kolik by světovou ekonomiku stála opatření na dostatečně rychlé snížení emisí skleníkových plynů.
Zatímco v roce 2019 byla ochrana klimatu ústředním motivem Strategické agendy, z návrhu té současné se téma téměř vytratilo a je zmíněno pouze stručně v návaznosti na cíl zajistit prosperující a konkurenceschopnou Evropu. Naopak nejvíce prostoru je věnováno prioritě silné a bezpečné Evropy. Klimatická změna a politiky na její zmírňování však jak s bezpečností, tak s konkurenceschopností úzce souvisí a nevyplatí se tento vztah opomíjet.
Již několik let po sobě je klimatická změna jedním ze stěžejních témat velkých mezinárodních bezpečnostních konferencí a NATO ji považuje za multiplikátor dalších hrozeb, přímo ohrožující bezpečnost Severoatlantické aliance. Častější extrémní projevy počasí jako sucha a záplavy zhoršují existující socioekonomické nerovnosti zejména v zemích globálního jihu, čímž zvyšují pravděpodobnost vzniku konfliktů. Dlouhodobě klimatická změna vede také ke snižování úrody, což negativně ovlivňuje živobytí milionů lidí na světě. Z klimatických důvodů dochází již nyní k nedobrovolnému přesídlování lidí a do roku 2050 se klimatická migrace může dotknout až 1,2 miliardy lidí.
I u tématu konkurenceschopnosti a odolnosti evropského průmyslu se ukazuje silná provázanost s klimatickou politikou. Jedni z největších konkurentů EU – USA a Čína – masivně investují do čistých technologií a motivují firmy, aby svou výrobu přesunuly právě sem. Zatímco Evropská unie nemůže konkurovat Spojeným státům v daňových pobídkách a Číně ve škále a úsporách z rozsahu, může si zajistit silnou pozici díky velikosti a atraktivitě svého jednotného trhu. Setrvání u přísných environmentálních standardů pro průmyslovou výrobu, zachování obchodování s emisními povolenkami a zavedení „uhlíkového cla“ jsou kroky, které i nadále mají smysl. Kromě toho by měla EU zvážit, jak pokrýt existující investiční mezeru mezi ambiciózními cíli a stávající výší investic do čistých odvětví. Pokud by se EU rozhodla jít cestou „každý sám za sebe“, hrozí, že dojde k prohloubení rozdílů mezi jednotlivými členskými státy.
Pouze čtyři členské státy EU mají dostatek vlastních fiskálních kapacit na realizování investic potřebných pro naplnění cílů Zelené dohody. Rozvolnění pravidel pro státní podporu zase nepoměrně více napomáhá velkým členským státům v porovnání s těmi menšími. EU by tak měla vytvořit nový společný fond pro klimatické investice, který by zejména po roce 2026, kdy skončí financování z covidového Fondu pro obnovu a odolnost, pomohl skutečně nastartovat zelenou transformaci „Made in Europe“.
Některé členské státy již potenciál čistých technologií vycítily a specializují se na jejich výrobu a export. V Dánsku například vsadili na výrobu větrných elektráren a do budoucna i zeleného vodíku, Německo a Itálie jsou silné ve výrobě tepelných čerpadel, Polsko a Maďarsko se stávají velmocemi ve výrobě baterií. Česká republika má díky své poloze a silné průmyslové základně ideální pozici stát se středoevropským centrem výroby zelených technologií, zatím ale tento svůj potenciál nevyužívá.
Spoléhat se proto na to, že nová evropská reprezentace otočí kormidlem a zbrzdí či úplně zruší Zelenou dohodu, je krátkozraké. I kdyby se tak stalo, evropský a český průmysl neohrožují dekarbonizační snahy, ale mnohem více právě samotná klimatická změna a také konkurence ze zemí, kde na průmyslová odvětví budoucnosti vsadili už dnes.
Kateřina Davidová se oblasti klimatu a energetiky věnuje od roku 2016, jako odbornice pravidelně přispívá do českých médií. Spolupracuje také s Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM a je členkou správních rad Klimatické koalice a sítě Transport & Environment.
Článek vyšel také na webu Hospodářských novin.
