Mezinárodní program OSN pro životní prostředí letos varoval, že už během následujících pěti let pravděpodobně překročíme, byť zatím krátkodobě, hranici oteplení o 1,5 °C. Podobné varování vyslaly v uplynulých letech i nové zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC). Každoroční konference COP mají za úkol přinést politickou reakci na globální klimatickou krizi. Daří se jim to?

Propočty IPCC z roku 2021 naznačují, že brzy, zřejmě do konce dekády, vyčerpáme i zbývající uhlíkový rozpočet, který máme k udržení na této relativně bezpečné hranici 1,5 °C ještě k dispozici. Tyto i další predikce dávají tušit, že okno příležitosti, v němž ještě můžeme zastavit nárůst průměrné globální teploty na relativně bezpečné úrovni, se velmi rychle uzavírá.

Už dosavadní oteplení o 1,2 °C se přitom projevuje čím dál dramatičtějším způsobem prakticky po celém světě. Odbornou veřejnost nedávno znepokojil i skokový nárůst teploty vody v Atlantském oceánu. Rozruch vzbudila také nová studie varující před možným kolapsem Golfského proudu už mezi lety 2025 a 2095. Právě letos začne teplotu atmosféry zvyšovat i přirozený a periodicky se objevující jev s názvem El Niño. Stav světového klimatu tak začíná být kritický, katastrofické scénáře lze ale stále ještě odvrátit. Přinejmenším hypoteticky.

Předpokladem optimističtějších variant vývoje je však okamžitá a důrazná politická reakce na globální úrovni. Platformou, od níž se toto řešení očekává, jsou každoroční konference smluvních stran (Conference of the Parties, zkráceně „COP“) tzv. Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Ta nejbližší, už 28. v pořadí (COP 28), se bude konat letos v prosinci v Dubaji. Ani tři dekády pravidelných vyjednávání nejvyšších státních představitelů ale stále nepřinesly to hlavní – snížení, či alespoň zastavení nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře Země. Podle údajů iniciativy Climate Action Tracker
směřujeme i přes veškeré dosavadní snahy k oteplení o zhruba 2,7 °C (oproti předindustriální éře) do konce tohoto století. Lze od letošní konference čekat nějaký průlom?

Konference OSN o klimatu mají řadu problémů, nelze jim ale nepřiznat i dílčí úspěchy. Jejich slabiny jsou notoricky známé. Zatímco fosilní lobby mívá mezi delegáty často početné zastoupení, některé důležité hlasy v konferenčních sálech naopak citelné
chybí. Často se to týká právě těch, kdo jsou dopady klimatické krize ohroženi nejvíce.

Z pohledu na každoroční fotografie z konference je vidět, že na nejvyšší úrovni jednání o klimatu chybí např. hlasy žen. A to přesto, že právě ženy jsou podle řady studií ohroženy klimatickou krizí výrazněji než muži. Mezi další nedostatečně reprezentované skupiny patří mladí lidé či původní obyvatelé.

Rozporuplným aspektem klimatických konferencí OSN je i fungování hlavního nástroje současné klimatické politiky, Pařížské dohody. Ta ponechává státům možnost stanovit si vlastní klimatické cíle v dobrovolné výši a při jejich nesplnění neukládá
žádné sankce. Působí tak do určité míry bezzubě, ale právě díky tomu bylo možné získat pod tento dokument podpis prakticky všech zemí světa.

Hlavní náplní klimatických konferencí OSN je v posledních letech především nastavení konkrétních mechanismů, jež by zajistily uvedení Pařížské dohody do praxe. Hlavní témata lze shrnout do dvou skupin: snižování emisí skleníkových
plynů a nastavení finančních toků, které by zejména rozvojovým zemím pomohly s dekarbonizací a s dopady klimatické krize.

Právě finanční pomoc rozvojovým zemím dominovala dosud poslední konferenci o klimatu v Egyptě. COP 27 ale v tomto směru přinesl zásadní průlom, konkrétně v otázce tzv. ztrát a škod. Po dlouholetém úsilí rozvojových zemí i nevládních organizací se totiž v Šarm aš-Šajchu podařilo dojednat založení nového fondu, který by otevřel možnost finanční pomoci rozvojovým zemím nejen s adaptací a mitigací, ale i s nápravou klimatických ztrát a škod. O co jde?

Zatímco za emise skleníkových plynů jsou do značné míry odpovědné bohaté státy globálního Severu, dopady pociťují často převážně rozvojové země globálního Jihu. Stále častěji se přitom potýkají s dopady, na které už se nelze adaptovat. Právě nově zřízený fond má zajistit, že klimatické škody pomohou platit i ti, kdo jsou za změnu klimatu odpovědní. Až dosud se tak nedělo a rozvojové země tak byly nuceny brát si na úhrady vzniklých škod zpravidla další půjčky.

O zřízení fondu pro ztráty a škody se ale na COP 27 svedla těžká bitva. O fond usilovala především skupina 134 rozvojových zemí s poněkud nelogickým názvem „G77“ + Čína. Původní návrh ale implikoval nárok na prostředky z fondu i pro ekonomicky rychle rostoucí země jako Čína či státy Perského zálivu. Ty ale dnes také patří mezi významné producenty skleníkových plynů. I proto fond dlouho odmítaly např. EU či USA.

Přesné parametry fondu se v Egyptě dojednat nepodařilo, nicméně v obecné rovině bylo zřízení fondu odsouhlaseno. Jde o průlomový úspěch klimatické spravedlnosti. Experti však nabádají ke zdrženlivosti a upozorňují, že záležet bude zejména
na konkrétních detailech a jak rychle začnou přes fond proudit peníze k těm, kdo je potřebují.

Nastavení fondu zůstává jedním z velkých témat právě pro letošní jednání v Dubaji. Otázkou zůstává např. to, odkud do fondu potečou, či které přesně země budou mít na pomoc nárok. Hlavními donory do fondu by měly být bohaté rozvinuté země. Dveře ale zůstaly otevřeny i možným příspěvkům ze strany Číny a zvažují se i další inovativní zdroje jako uhlíková daň či nově chystané „uhlíkové clo“ (CBAM), na jehož zavedení pracuje Evropská unie. Mia Mottley, premiérka Barbadosu a výrazná postava klimatických jednání, v této souvislosti navrhla zavést daň ve výši 1 % z celosvětového prodeje fosilních paliv. Jakou
podporu budou jednotlivé návrhy mít, se ale teprve uvidí.

Pro úspěch fondu pro ztráty a škody bude zásadní zejména dodatečnost mobilizovaných prostředků. Financování musí pocházet z nových zdrojů a nesmí probíhat na úkor dosavadních finančních toků směřujících do mitigačních a adaptačních projektů či na rozvojovou pomoc.

Nejdůležitějším tématem klimatických vyjednávání je ale především otázka snižování emisí a s ním úzce související potřeba odchodu světa od fosilních paliv. Právě to by mělo být ústředním tématem jednání i letos v Dubaji.

COP 27 byl v oblasti snižování emisí spíše fiaskem. Koalice ambiciózních zemí (tzv. High Ambition Coalition) dlouho bojovala za to, aby se v závěrečné deklaraci loňské konference objevil závazek světa postupně ukončit (phase-out) využívání všech fosilních paliv. Namísto toho se ale jen s vypětím všech sil podařilo uhájit slabý slib z předcházející konference v Glasgow ohledně závazku snížit (phase-down, nikoli phase-out) využívání uhlí. Ropu a plyn nechala formulace z Glasgow bez povšimnutí. Naděje, že se v Egyptě podaří formulaci rozšířit na všechna fosilní paliva a posílit znění z útlumu na ukončení využívání, vzaly rychle za své. Výsledkem diplomatické bitvy tak bylo nakonec pouhé obhájení již tak slabé formulace z roku 2021.

Do závěrečného textu loňské konference v Egyptě se nepodařilo prosadit ani další ambiciózní závazky, např. požadavek Evropy, aby globální emise skleníkových plynů kulminovaly nejpozději v roce 2025. Selhala i snaha vložit do textu výzvu, aby jednotlivé země světa zvýšily své vnitrostátně stanovené klimatické cíle tak, abyodpovídaly scénářům umožňujícím udržet nárůst globální teploty na hranici 1,5 °C.

Právě tento posun by proto měla v ideálním případě přinést letošní konference v Dubaji. Svět potřebuje globální závazek k odchodu od všech fosilních paliv, příslib kulminace emisí skleníkových plynů nejpozději v roce 2025 a tak příslib rychlejšího rozvoje obnovitelných zdrojů. Podmínkou úspěchu je ale i výrazné navýšení veřejných i soukromých financí potřebných pro řešení klimatické krize.

Přes jasné zadání a pociťované projevy změny klimatu ale panují ohledně výsledků letošní konference značné pochybnosti. Hostitelskou zemí letošní klimatické konference COP 28 budou Spojené arabské emiráty (SAE), tedy země, která je závislá na fosilních palivech. Spojené arabské emiráty jsou 7. nejvýznamnějším producentem ropy a 15. nejvýznamnějším producentem zemního plynu na světě, a právě ropa a plyn (a v mizivém množství i uhlí) pokrývají 97 % spotřeby energie v zemi. Obnovitelné zdroje, zejména solární energie, pokrývá v SAE pouhé 1 % spotřeby, a to navzdory zeměpisným šířkám zaručujícím 3–5krát větší množství slunečního záření než v severozápadní Evropě.

Státy Perského zálivu, především Saúdská Arábie, jsou pak považovány za problémové aktéry jak v mezinárodních vyjednáváních o klimatu, tak např. při schvalování vědeckých zpráv Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC).

Největší obavy ale plynou z toho, že jednání o klimatu má řídit Sultan Al Džabír, který je zároveň ředitelem národní ropné korporace Abu Dhabi National Oil Corporation (ADNOC). Jde o největší fosilní korporaci v SAE a 12. největší na světě. ADNOC navíc plánuje další významné rozšíření produkčních kapacit i do budoucna. Kromě toho zastává Al Džabír v SAE také funkci ministra průmyslu a je i zvláštním vyslancem země pro změnu klimatu. Jeho volbu na pozici prezidenta klimatických vyjednávání tak oprávněně kritizovala řada osobností i nevládních organizací.

Al Džabír má ale i druhou tvář. Už v roce 2006 spoluzaložil společnost Masdar, jež se zaměřuje na rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Sám Al Džabír o sobě říká, že je pro obnovitelné zdroje velmi zapálený. Problémem ale zůstávají jeho postoje k produkci těch fosilních, neboť dlouhodobě označuje za problém nikoli samotná fosilní paliva, nýbrž pouze emise s nimi spojené. Tato jemná změna rétoriky umožňuje odklonit pozornost od nutnosti snížit závislost na fosilních palivech. Místo toho představuje jako řešení např. technologie pro zachycování a ukládání uhlíku (carbon capture and storage, CCS). Reálný potenciál těchto technologií přispět významným způsobem k řešení klimatické krize je zatím veskrze hypotetický.

Před podobnou rétorikou nedávno varovala i někdejší šéfka UNFCCC a jedna z architektek Pařížské dohody Christiana Figueres. Upozornila, že cílem podpory technologií jako CSS je zejména umožnit další využívání fosilních paliv. Argumenty
Al Džabíra proto vnímá jako riziko ohrožující výsledky letošních klimatických vyjednávání.

Co letošní jednání o klimatu přinesou, můžeme částečně odhadovat už v tuto chvíli, a to zejména ze dvou událostí. Už v červnu se, jako obvykle, konala přípravná vyjednávání UNFCCC v německém Bonnu. V červenci pak Sultan Al Džabír
veřejně představil plány svého prezidentství.

Jednání v Bonnu naznačila, že dosažení úspěchu nebude na COP 28 jednoduché. Na straně bohatých industrializovaných zemí přetrvává neochota navýšit potřebné financování, rozvojové země se naopak zdráhají slibovat za této situace přísnější klimatické cíle.

Al Džabír mezitím (v koordinaci s EU, která cíl podporuje) avizoval, že se pokusí prosadit závazek ztrojnásobit do roku 2030 globální kapacitu obnovitelných zdrojů energie a zdvojnásobit energetickou účinnost a výrobu vodíku. Očekává se, že tyto závazky budou na COP 28 přijaty.

Nevládní organizace sice vyšší cíle pro obnovitelné zdroje vítají, varují ale, že musí být doprovázeny i jednoznačným závazkem k odchodu od fosilních paliv. V tomto směru už Al Džabír naznačil ochotu fosilní paliva v závěrech konference COP 28 zmínit (tedy kromě uhlí artikulovat i potřebu odchodu od ropy a plynu). Za „nevyhnutelný a nezbytný“ ale označil pouze závazek k jejich postupnému útlumu (phase-down). Naděje, že se podaří prosadit závazek světa ukončení (phase-out) jejich využívání, tak ochladly už několik měsíců před samotným začátkem jednání.

Autorka: Jitka Martínková, Centrum pro dopravu a energetiku

Analýza vyšla v časopise Mezinárodní politika 2/2023 vydávaném Ústavem mezinárodních vztahů. Celé číslo věnované "Diplomacii klimatické krize" najdete ZDE.