Chomutov - Posledních deset let vede František Nistor spolu s dalšími lidmi z Chanova spolek Aver Roma, neboli Jiní Romové. Ve volném čase pořádají kroužky a akce pro děti, podporují mladé a domlouvají opravy zdevastovaných budov. Účinnou pomocí místním by podle něj byl vznik sociální firmy.
Když se řekne Chanov, spoustě lidí se asi vybaví pojem vyloučená lokalita. Vy toto spojení nemáte rád. Roky se s ostatními snažíte sídliště měnit k lepšímu. Co pro vás znamená Chanov?
Chanov pro mě znamená domov. Stejně tak pro všechny tady. Zdejší lidé si neumí představit, že by se odsud odstěhovali. Proto jsme to zde začali udržovat. Změnilo se to hlavně, jak tu chtěli postavit takové ty boudy, „čunkodomky“ z kontejnerů.
To bylo před dvěma lety…
Občas děláme v kulturáku schůzi. Tenkrát přišla halda lidí a ptali se, jak to zastavit. A já říkám: „Nezastavíme to jinak, než že se o své prostředí začneme starat. Dokud budou bourat barák po baráku, tak je musí něčím nahrazovat. Někde bydlet musíme. Tak prostě budou stavět tyhle domky z kontejnerů.“ A lidi se toho lekli, dostali rozum. Dost jsme jim tehdy domluvili.
Co se poté změnilo?
Založili jsme projekt Domovník. Lidi v baráku si zvolili každý svého domovníka, který za ně komunikuje. Domovník přišel: „Potřebujeme materiál.“ A my udělali dohodu s městem, že nám ten materiál dá. My dali ruce, práci. Takže lidi si postupně opravují vchody, malují, uklízí si kolem baráku.
Všimla jsem si při příjezdu sem, že některé domy už více či méně opravené jsou, některé ještě ne.
Třeba do toho prvního baráku před třemi lety nechtěl ani doktor. Teď si to lidi opravili, mají domovníka. Je to dobrovolník, neplacený. Udělali jsme s nimi takovou dohodu. Oni si sami sepsali pravidla a dodržují je. My jsme počítali s tím, že tohle bude vzor pro ostatní města a že by se takto dalo pokračovat i jinde.
V březnu jste se zúčastnil diskuse o budoucnosti kraje v souvislosti s koncem uhlí. Na rozvoj Ústecka by mohlo z evropského Fondu spravedlivé transformace doputovat až 16 miliard korun. Na otázku, co by se zde v Chánově z těchto peněz mohlo vytvořit, jste řekl, že pracovní místa.
Je to tak. Tady je vysoká zadluženost. Nejen u mladých, ale i u starších jako jsem já. Lidé nemůžou svoje dluhy řešit, protože nemají pracovní smlouvu. Oni pracují, ale načerno. Potřebují nějaký systém, kdy se zapojí do insolvenčního řízení a začnou splácet. Jenže práce pro ně není. Nebo firmy, které pro ně jezdí, jim dají jen dohodu o provedení práce. Kolega třeba pracuje u firmy už 20 let a až poslední dva roky má smlouvu a jen na půl úvazku. Jediné, co tu pomůže, je opravdu ta práce. Bylo by dobré, aby tu začala fungovat nějaká sociální firma.
Takže vaše představa je sociální firma, která by zaměstnávala místní lidi, aby to tu mohli opravovat?
Když sem přijde firma zvenčí, tak to nefunguje. Když se tu rekonstruovaly baráky, tak město udělalo výběrové řízení s tím, že firma, která to vyhraje, musí zaměstnat 10 % místních obyvatel. Ta firma zaměstnala tři lidi. Na zbytek prací si vzala subdodávku a ta subdodávka už tu povinnost neměla. Takže se z toho vyvázali.
Co by podle vás ještě mohlo pomoci rozvoji Chanova?
Já si myslím, že opravit zbytek těch bloků a dát šanci mladým. A druhá věc, udělat tady krásné dětské hřiště. Kdyby tady nebyl ten náš Aver klub, tak nemají nic.
Říkal jste, že je tady velký problém se zadlužením a následně oddlužením. Vy to znáte na vlastní kůži. Sám jste byl léta v exekucích. Z toho problému jste se ale dokázal dostat. Jak se vám to podařilo?
Ano, byl jsem pět let v exekucích. Když do práce nastoupil nový ředitel, hodně mi s tou insolvencí pomohl. Díky bohu už to mám rok a půl za sebou. A jde to. My ale nemáme malé děti. Mladí, kterým je teď dvacet, pětadvacet a zakládají rodiny. Ti jsou v dluhu nevinně.
Jak se to stane?
Když budete mít chanovskou adresu – Zlatnická, Železná nebo Kamenná – a půjdete do banky a budete si chtít půjčit peníze, tak vám nic nedají. Není to lukrativní adresa. Je to špatná adresa. Nedají vám na splátky ani sirku. U mladých ty dluhy nevznikly tak, že by si brali půjčky a užívali si. Vznikly tak, že v Chanově například mají skoro všichni elektřinu od ČEZu. ČEZ tvrdí, že tady není úsporný kabel, který by přepnul lidi na nižší tarif, aby mohli platit méně.
Takže dostávají vysoké ceny?
Lidi tady platí tarif jako nějaká obrovská firma. Měli zálohu za elektřinu třeba čtyři nebo čtyři a půl tisíce měsíčně (rozhovor proběhl ještě před současným zdražováním energií, pozn. autorky). Pak jim přišel třeba 10, 15 i 20 tisíc nedoplatek. A ten člověk to samozřejmě neměl z čeho zaplatit. Takže to nezaplatil a přešel k jiné společnosti. ČEZ ho dal k exekuci a z těch 16 tisíc mu vzniklo 50. A u jiné společnosti je to stejné.
Co se s tím dá dělat? Ceny energií pořád stoupají, ten problém je čím dál větší.
Bude to ještě horší. A takhle to tady funguje. A s vodou je to stejné. Osmdesátiletá důchodkyně měla nedoplatek za vodu třeba 50 tisíc. A ti mladí se do Chanova, jaký byl, jaký ho znáte, ten zničený Chanov, narodili. Zničili jsme ho my, naše generace. Mladí, kteří teď zakládají rodiny, ne. Ale břemeno kolektivní viny nesou pořád s sebou.
Jak se to projevuje?
Pořád je jim to vyčítáno. Třeba dvacetileté děti si založí rodinu a jdou na magistrát, že chtějí byt, protože nemají na to si vzít podnájem. Tak je dají do támhletoho vysokého paneláku na zkoušku, jestli umí platit. A tam není nic, topení tam není, jenom jeden kohoutek ze zdi. Takže to máte přímotopy, ohřívání vody pro děti. A po roce mají doplatek 50 tisíc. A zase to nemohou zaplatit a už jsou dlužníci.
Vy se místním lidem snažíte pomáhat. Založili jste spolek Aver Roma, což v překladu znamená „jiní Romové“. Proč jste zvolili tento název?
To je první otázka každého, kdo přijde. Vždycky jsme byli tak trošku jiní. Původně jsme vlastně ani nezakládali spolek, ale spíš fotbalový klub. V té době hrál v Ústí romský fotbalový klub a měl spoustu problémů. Ostatní kluby s nimi nechtěli hrát zápasy, protože tento tým požadoval výjimky a nechtěl platit rozhodčí. My to chtěli dělat jinak, stejně jako ostatní. A také nás všichni házejí do jednoho pytle. Chtěli jsme dokázat, že nejsme všichni stejní.
Bořit stereotypy musí stát hodně sil. Je to tak?
Můžu vám říct, že s tím bojujeme do dneška. A nejenom s majoritou, ale také s romskou elitou.
Fotbalový klub jste si financovali sami a zařizovali ve svém volném čase. Měli jste hodně dobré sportovní výsledky…
Hodně. Hlavním cílem fotbalového klubu bylo integrovat naše kluky. Protože naše děti se tady narodí, chodí do jedné školy a společně tady umřou. Problém mají v komunikaci s neromskými dětmi. Cílem bylo, aby se kluci na hřišti potkali se svými budoucími spolužáky ze střední školy. Naši kluci na školách dlouho nezůstávali, protože neuměli komunikovat. Ale když se znali z fotbalového hřiště, tak už na střední škole neměli takový problém a vydrželi tam.
Několikrát jste vyhráli okresní přebor, do kraje jste ale nešli kvůli financím. Klub později skončil. Důvodem byly také finance, nebo odrostli hráči?
Klub skončil hlavně proto, že v Mostě nebyl soupeř v rámci okresního přeboru. Přihlásily se pouze dva kluby. Museli bychom hrát v chomutovském, nebo teplickém okrese. A na to jsme také nesehnali peníze. Klub jsme pozastavili a pořád jsme doufali a čekali, jestli bude s kým hrát.
Takže jste místo fotbalového klubu začali se spolkem pořádat akce pro děti?
Spolek se na dva roky uklidil. Pak za námi přišly z Prahy Lada Gažiová a Markéta Strnadová, zakladatelky romské knihovny, která byla jediná v Evropě. Měly ji ale v Praze v Transitu a chtěly ji přiblížit více Romům. Tak jsme se dohodli, že ji přestěhujeme sem. To je ta knihovna za mnou. Proto jsme si pronajali tuto školku. Dříve jsme měli prostory pouze v kočárkárně.
Co všechno kromě knihovny spolek organizuje?
Pořádáme kroužky – výtvarný, pěvecký, taneční a doučování. Když seženeme peníze, připravujeme Den dětí, Mikuláše. Kluci mají kapelu, tak pořádáme festivaly a besídky. Učí totiž ostatní děti zpívat a tancovat. Jednou za měsíc až čtvrt roku se pak předvedou rodičům.
Kam chcete jako spolek Chanov posouvat? Jaké to tu bude za pár let?
Podle toho, jak se to jeví s penězi, tak to vypadá, že možná na konci roku skončíme. Protože veškeré žádosti, které podáváme, ať je to Ministerstvo kultury, nebo Norské fondy, všechno bylo zamítnuto. Nepotřebujeme toho moc. Máme tu nájem 170 tisíc. Děláme to zadarmo, plat za to nemáme. Chodíme do práce. Pro spolek děláme odpoledne od čtyř do šesti, do sedmi. Je to možná poslední rok.
Takže abyste mohli fungovat dál, potřebovali byste sehnat peníze?
Ano, potřebujeme peníze na nájem v této školce. Už jsme dělali i brigády na nájem. V Praze máme spoustu známých, takže nám domluví třeba hraní v klubech, koncert. Kdyby bylo na nájem a fungovalo to dál, tak tady je spousta práce. Hlavně u dětí, protože děti jsou budoucnost. Snažíme se jim domluvit, že život tady pro ně není dobrý. Hlavně vzdělání, aby měli. Ať se třeba jenom vyučí – truhlář, zedník, cokoliv, ale ty ruce jsou zaplacené. Když tady zůstanou, ve dvaceti se vezmou a začnou rodit, tak už se nedostanou nikam. A my se snažíme jim domlouvat, aby tohle nedělali.
A daří se vám to, vidíte v tom posun?
Daří, určitě se daří. Protože tu máme příklady. Já jim dávám za příklad sám sebe i další lidi. Většina kluků, kteří tady hráli fotbal, nám pomáhají. Ti kluci a holky, kteří s námi jako malí běhali, nám teď zase pomáhají.
Rozhovor připravila Václava Marková, Centrum pro dopravu a energetiku
Text vyšel ve zkrácené verzi také na webu Chomutovského deníku.
